Vědecká práce s dialekty v Čechách a na Moravě začala již v polovině 19.století, systematická práce na sestavení sudetoněmeckého nářečního slovníku počala ale teprve v Československé republice v roce 1930 na podnět lipského Germanisty Theodora Fringse. Frings se zabýval  přípravnými pracemi k slovníku tehdejšího Svobodného Státu Saska a poprosil dva kolegy na Pražské Karlově Univerzitě Ericha Gieracha und Ernsta Schwarze o vytvoření sbírky nářečí v částech západních a severních Čech hraničících se Saskem. Schwarz a Gierach (zemřel 1943) založili v následujících letech konvolut s 15 seznamy dotazů, s 1.200.000 dokladními lístky a cca. 800 distribučními mapami, který byl v hlavních rysech ukončen do konce války v roce 1945, ale pak se ztratil. Pro oba vědce a zajisté i pro německé obyvatelstvo sudetstkých zemí bylo zřizení tohoto z hluboké lásky k vlasti plánovaného prvního památníku nářečí v třicátých a počínajících čtyřicátých letech identifikační a zároveň politicky chtěnou akcí, zvláště když se uváží jejich, předvevším ovšem Gieracha blízkost k „Völkische Ideologie“ a pozdějí k nacistům.  

Počátky dnešního slovníku v raných letech Spolkové Republiky poukazují na úmysl, zajistit a uchovat sudetoněmeckou identitu, nacházející se mimo dřívější politické implikace. S Franzem Josephem Berankem, který svou vědeckou dráhu započal na Německé Karlově Univerzitě v Praze a byl tam v roce 1944 povolán na katedru Volkskunde und Stammesgeschichte, začal Ernst Schwarz, který byl povolán na Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg, vytvářet novou sbírku. Po jeho vyhnání Beranek odešel do Hesenska, nejprvé do Butzbachu, poté do Gießenu. Spolu s manželkou Herthou Wolf-Beranek, která s ním společně nový slovník vybudovala, začal novou sbírku materiálu nejprve ve svém soukromém bytě, v roce 1959 pak obdržel prostory na univerzitě v Gießenu (Justus-Liebig-Universität). Slovník byl oficiálně „uveden do života“ 1. května 1957. Předsedou komise slovníku a hlavním vedoucím kanceláře / redakce byl do roku 1978 Ernst Schwarz, jeho nástupcem byl Heinz Engels jako hlavní vedoucí, Beranek se stal vedoucím kanceláře / redakce. Po jeho smrti v roce 1967 následovala jeho manželka Hertha, v roce 1974 Horst Kühnel jako spoluvedoucí. Po ukončení jejich činnosti přešly všechny úkoly na Heinze Engelse, jemnovitě vydávání slovníku. Po jeho emeritaci v roce 1994 následoval Otfrid Ehrismann.

Koncem roku 1980 byla sbírka téměř kompletní. Univerzita v Gießenu garantovala prostorové zabezpečení, finanční zajištění převzaly m.j. země Hesensko, Deutsche Forschungsgemeinschaft a nakonec od roku 1986 Svododný Stát Bavorsko. Slovník SdWb byl přičleněn jako pracoviště Collegiu Carolinu.

Současný pracovní materiál slovníku SdWb sestává z 16.500 pracovních cedulek jakož i 2,6 milionů dokladních lístků; počet na začátku sbíraných 182.000 synonymných odkazů je dnes díky pokračující práci podstatně vyšší. Materiál byl shromážděn z cca. 72.500 seznamů dotazů s průměrně cca. 60 dotazy, které byly doplněny o specielní seznamy k jednotlivým povoláním a předmětům, ke kronikám, knihám a časopisům domoviny a k vědeckým publikacím, sbírkám výrazů a bezplatných podání. Rukopisný materiál byl transkribován pomocnými silami a abecedně archivován podle spisovných německých lemmatů (Duden). Germanisticky vyškolené spolupracovnice a spolupracovníci sestavují od té doby jednotlivé přispěvky ke slovům. V roce 1988 mohl Heinz Engels vydat první díl slovníku (erster Band des SdWb).

Publikace Collegia Caroline informují pravidelně o práci na slovníku: do roku 2011 formou zprávy o slovníku SdWb (Berichte), pozdějí ve výročních zprávách (Jahresberichte) Collegia Carolina. Slovník je plánovaný na deset až dvanáct svazků a vychází v ročních sešitech s cca. 80 stránkami.

Články slovníku SdWb se řídí určitými pravidly, která se ale v historii slovníku měnila. Zde k tomu naleznete přehled.

I. do svazku V

1. Lemmata:

• Přístup hlavních a možných sekundárních lemmat se orientuje na vydání Dudenu z let 1976 – 1981 a je tím víceméně standardizován.
• Neni-li v archivu uvedeno slovo, zjišťuje se jeho nová spisovná německá forma pomocí Německého Slovníků Jacoba a Wilhelm Grimma nebo nářečních slovníků jakož i za použití fonetických zákonů.
• Diminutiva jsou zpracována pod lemmatem jejich podstatného jména; není-li příslušné podstatné jméno doloženo, obdrží diminutivum vlastní lemma.
• Analogicky se zachází se zpodstatněními, která se zpravidla objevují v článcích sloves nebo přídavných jmen, z kterých jsou odvozena.
• Pomocné odkazy jsou generovány na standardizované heslo, pokud je odpovídající nářeční výraz zastaralý, v jeho nové formě ale existuje jak v Dudenu tak i v archivu slovníku. Také obzvlášť často doložené osamostatnělé krátké a přezdívkové formy křestních jmen jsou opatřené pomocnými odkazy a pak zpracovány pod jejich původními jmény.

2. Gramatické údaje:

• Rozhodující pro gramatické údaje ve slovníku SdWb jsou odpovídající definice gramatiky v Dudenu.
• Do dodání V. svazku provedená kategorizace sloves ve vztahu k jejich valenci (transitivita, intransitivita, reflexivita a neosobnost) odpadá od lemmatu herunterrollen.

3. Fonetický popis: 

• Jako základ pro fonetickou transkripci slouží směrnice „Teuthonista“ (Zeitschrift für Mundartforschung/Časopis pro výzkum nářečí). 
• Včetně svazku V jsou ve sbírce doložená zjednodušení vybavená  podrobným fonetickým popisem.
• Fonetické popisy sloves obsahují zásadně infinitiv, u silných a nepravidelných sloves obvykle také formy flexe „1. Sg. Pres.“, „3. Sg. Pres.“, „1. Sg. Imp.“ a „Part. II“.
• U přídavných jmen jsou také foneticky uvedeny – pokud jsou doloženy v archivu – komparativy und superlativy.
• Ve vyjímečných případech obsahují také komposita nebo derivace fonetickou hlavičku; to je např. tehdy ten případ, když se výslovnost jejich jednotlivých součástí výrazně vzdálila od základního slova.

4. Semantický aparát:

• Pokud má slovo více významů, je jmenováno nejprve v základním významu a poté v přeneseném. Pokud označuje heslo též rostliny, stojí tyto na konci článku.
• Z důvodů ekonomie jsou uvedeny tam, kde je to možné, pouze odkazy místo podrobných definicí pojmů. Tato metoda je zejména efektivní v oblasti synonym a heteronym, protože v těchto případech je vždy možné poukázat na ustálené centrální synonymum, pod kterým probíhá podrobná definice významu a také seznam všech lemmat stejného významu.
• Jako ukázky pro použití určitého slova v mluvené praxi získává dokumentace vybranných dochovaných nářečních příkladů vět, frází, idiomů a pranostik velký význam. Jsou začleněny do semantické časti v odpovídajícím významu hesla.

Údaje k rozšíření: Jako základ pro uvedené zkratky k údajům o rozšíření slouží na jedné straně „Orientierungskarte 2 – Kleinräumige Gebietsbezeichnungen“ („orientační mapa 2 – podrobné označení oblastí“) ve svazku I. Jako rozšířeně doloženo („verbr.“) v jedné oblasti platí pojmy, významy nebo příklady, které poukazují na šest a více dokladů; jednotlivě („*“) doloženy jsou při třech az šesti dokladech. V případě jednotlivých dokladů jsou uváděny přesné místní zkratky. Při jednotlivých dokladech z literárních pramenů je napřed uvedená oblastní nebo místní zkratka, která je v tomto pramenu jmenována, a poté zkratka pro odpovídající literaturu. Zde použité místní a literární zkratky byly naposledy aktualizovány a publikovány v roce 2008 v předběžném seznamu doložených míst a literatury.   

II. Modifikace od svazku VI

Hlavně na základě v roce 2018 usnesené redukce byly mezitím učiněny následující změny na struktuře článků, které budou realizovány od svazku VI:

K 2. Gramatické údaje:

• Pokud je substantivum v archivu slovníku uvedeno bez odkazu na jeho rod, bude v budoucnosti místo dosavadního údaje „o. Art.“ (pro ‚ohne Artikel‘/,bez členu‘) uveden znak stupně „°“ (pro ‚dem Wörterbuch mit 0 Genusangaben überliefert‘/,slovníku dodáno s nulovým údajem rodu). 

K 3. Fonetický popis:

• Podrobný fonetický popis zásadně odpadá, ale jsou v případě potřeby zaznamenány tzv. zvláštní zvuky („bes. Ltg(n).“) (viz níže zavedení zvláštního oddílu pro poznámky), to jsou např. takové, u kterých se slovo na základě různých fonetických fenomenů (asimilace, kontrakce atd.) jen těžko dá identifikovat.

K 4. Semantický aparát: 

• Aby bylo možné po vynechání „tradičních fonetických popisů“přesto zprostředkovat obsáhlý dojem o mnohotvárností zvuků a syntaktických aplikací slov, bude uvedeno co nejvíce doložených nářečních příkladů vět a frází. Tím je dána praktická prezentace dokumentovaných nářečí.  

Strukturelně rozhodující modifikací, která právě zřeknutí se podrobných fonetických popisů teprve umožňuje, je zavedení zvláštního oddílu pro poznámky pod články slovníku. Vedle nahoře uvedených zvláštnich zvuků mohou zde, pokud je to zapotřebí, být uvedeny i další cenné odkazy k jednotlivým heslům (např. k etymologii), které zabrání eventuelním nedorozuměním anebo mohou být úžitečné při dalšich rešerších.