Projekt se zabývá otázkou, jak se od cézury roku 1989 vyvinula zobrazení, resp. interpretace doby druhé světové války jako centrálního vztažného bodu národní historické paměti v muzeích Polské republiky.

Předmět výzkumu představují regionální a městská historická muzea, stejně jako zařízení, která si činí nárok na národní význam. Analyzovány jsou koncepce a obsahy (stálých) výstav, jako i použité prezentační techniky. Zvláštní pozornost je věnována diachronnímu pohledu na vývoj a proměny znázorňování jednotlivých témat, stejně jako využití národní, náboženské a politické symboliky v muzeálních prezentacích. Dále je sledován institucionální a právní rámec vybavení národní muzejní oblasti.

Stěžejní otázky výzkumného projektu znějí: Do jaké míry je možné rozpoznat vývoj jednotného narativu v rámci historických muzeí rozdílného geografického dosahu/zaměření; existují regionálně či lokálně odlišné výkladové vzory? Jaké skupiny jsou v jednotlivých narativech inkludovány, resp. exkludovány? Jaké události jsou ve výstavách vyzvednuty, jaké naproti tomu zcela zamlčeny? Je možné zaznamenat vytvoření hierarchie v rámci muzejní krajiny ve vztahu k interpretačním zadáním; jakou roli zde hraje zakládání nových muzeí? Jaký vliv mají na obsahy a koncepce výstav nové vědecké poznatky, stejně jako společenské a politické debaty a aktéři?

V rámci oficiální běloruské historické politiky není vzpomínka na dobu okupace během „velké  vlastenecké války“ pouze prezentována jako vizitka země, ale také vnímána jako centrální stavební kámen národního vyprávění o hrdinech a obětech.

Dizertační projekt zkoumá muzealizaci vzpomínky na nacistickou okupaci, jak je realizovaná v muzeích, památnících a pomnících. Vzhledem k tomu, že v rámci Sovětského svazu byl v Běloruské SSR zvlášť výrazný partyzánský mýtus a od rozpadu patří Běloruská republika k těm málo státům, které se v tomto bodě od sovětské minulosti distancovaly jen částečně, soustředí se pohled v první řadě na reprezentace partyzánského odboje. Do výzkumu budou ovšem zahrnuta i místa upomínající na holokaust a muzealizované zničené lokality.

Centrální otázky výzkumného projektu znějí: Čím se vyznačují muzeální reprezentace „velké vlastenecké války“ v Běloruské republice? Jak je na základě partyzánských pomníků, památníků a muzeí konstituována a inscenována národní identita? V jakém vztahu jsou místa upomínající na partyzánský odboj k jiným památným místům spojeným s německou okupací? Za pomoci jakých historicko-kulturních symbolů je od poválečné doby muzealizován a připomínán holocaust? Jakou roli hrají všechna tato místa v rámci zprostředkování minulosti a v turismu?

Zkoumány budou institucionální rámce a techniky prezentace sledovaných zařízení, stejně jako praktiky a iniciativy v oblasti nestátně formované vzpomínky. Středobod představuje otázka zlomů a kontinuit, které je s ohledem na cézuru let 1989/91 možné v oblasti muzealizace druhé světové války v Běloruské republice sledovat.

Na území České republiky se v současné době nachází několik tisíc pomníků či památníků upomínajících na historii druhé světové války či na oběti tohoto konfliktu. Tato vzpomínková místa mají rozličné podoby – od prostých pamětních desek až po monumentální památníky zřízené především v době komunistické diktatury a interpretující dějinné události nezřídka v rámci tehdejšího ideologického kontextu. Některé pomníky a památníky byly naproti tomu odstraněny, protože neodpovídaly stávající politické situaci.
 
Cílem projektu je analýza způsobu, jakým se od roku 1945 v Československu/České republice připomínají události druhé světové války (včetně holocaustu). Zkoumán je přitom jazyk pomníků. To znamená, jakých výrazových prostředků bylo v té které dekádě užito, jak se jazyk proměňoval a jak byl ovlivňován vládnoucím režimem. Objasněn bude způsob označování viníků a také obětí (např. „okupanti“, „fašisté“, „židovští spoluobčané“), preference určitých skupin obětí, stejně jako zamlčování jiných (např. otázka, jakým způsobem je zmíněn podíl sudetských Němců na protinacistickém odboji). Dále bude zkoumáno vizuální ztvárnění pomníků (mimo jiné sochy nebo reliéfy vojáků, plačící ženy) a symboly, které se na nich opakují. Zvláštní pozornost bude věnována pomníkům odstraněným a zmizelým (především po roce 1948 a 1990).

 Předmětem výzkumu přitom nebudou pouze pomníky jako takové, ale i kontext, ve kterém vznikly.  U pomníků komunistického období bude sledováno, do jaké míry jsou historické události překrouceny (např. památníky v oblastech osvobozených americkou armádou, které ovšem za osvobození děkují vojákům sovětským). Projekt se navíc snaží podchytit, jakým způsobem pomníky a památníky zasahují do diskurzu o historii druhé světové války a jak přispívají k formování kolektivních vzpomínek české společnosti na toto dějinné období.

Die visuelle Dimension der Erinnerung an die Shoah in Medien der nationalen Repräsentation und Geschichtsdidaktik (Ausstellungen in Museen und Gedenkstätten, Kataloge, Geschichtsbücher und Presseerzeugnisse) seit 1945 ist Gegenstand der Untersuchung.

Im Fokus der diachronen Analyse stehen die polnische Wahrnehmung und Darstellung des polnisch-jüdischen Verhältnisses während des Zweiten Weltkriegs. Polen war vor dem Krieg das Zentrum des europäischen Judentums; im Krieg wurde es zum Schauplatz seiner Vernichtung durch die Nationalsozialisten. Erinnert wurde in der Volksrepublik Polen das Leiden der polnischen Nation als „erstes Opfer des Nationalsozialismus“. Seit dem Systemumbruch 1989 werden neue historiographische Untersuchungen veröffentlicht und das antifaschistische Narrativ reflektiert; die Überprüfung der martyrologischen Interpretation der Geschichte Polens, die damit einhergeht, führt zu heftigen öffentlichen Debatten. Besonders das polyvalente Verhältnis von Polen und Juden während des Krieges bietet Anlass für Kontroversen.

In der Untersuchung werden auch Brüche und Kontinuitäten in der visuellen Repräsentation der Shoah im Moment der Transformation der Geschichtsinterpretation gezeigt. Ein integraler Bestandteil der zwischen Bild- und Sozialwissenschaften angesiedelten Arbeit ist es, einen methodologischen Beitrag zur Analyse von Bilddiskursen zu leisten.

Projekt se zabývá soudobými formami vzpomínání v muzeích zřízených na místech bývalých koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Analyzovány jsou na jedné straně stálé výstavy "Státního muzea Osvětim-Březinka", "Státního muzea Majdanek" s pobočkou v táboře Belzec, "Státního muzea Stutthof" stejně jako "Muzea boje a utrpení" v Treblince. Aby bylo možné získat detailní informace o vzniku aktuálních výstav, jejich pozadí a eventuálních plánovaných změnách, jsou v každém z těchto zařízení plánovány rozhovory s vedením a se spolupracovníky.

Dále je plánován výzkum dalších vyhlazovacích míst a památníků koncentračních táborů v jiných zemích. Zde stojí v centru pozornosti především výstavy v památnících Terezín v Česku a Buchenwald v Německu. Na obou nepolských příkladech bude přiblížen způsob muzealizace holocaustu ve státech sousedících s Polskem. Tak bude možné ukázat případné podobnosti a rozdíly.

V centru výzkumného záměru stojí otázka vývoje muzeální prezentace druhé světové války na Litvě v kontextu historicko-politické transformace po získání nezávislosti na Sovětském svazu. Cílem je zmapování historicko-kulturních symbolů, které byly v sovětské době diskurzně formující a vytvářely státní vzpomínkový kánon na "Didysis Tėvynės Karas" (litevské označení pro "velkou vlasteneckou válku").

V důsledku kulturněpaměťového změny roku 1989 ztratila vzpomínka na válku historicko-politický potenciál a musela ustoupit tématům, která v sobě nesla explicitní protisovětský impulz a zdůrazňovala obraz Litvy jako oběti. V současné době je na státní úrovni válka zmiňována především v kontextu vzpomínky na holocaust a vizuální a materiální podobu dostává pouze na místech souvisejících s masovou likvidací židovských občanů. Nápadná je přitom vizuální souběžnost narativů obětí holocaustu rozvinutých v emocionalizující a identifikalici propůjčující didaktice a narativů litevských obětí sovětského teroru. Vedle aktuálního, státem podporovaného narativu je zároveň možné rozpoznat diskurzy válečných vzpomínek jiných kolektivů (jako jsou účastníci války, transnacionální sítě), které získávají vlastní vizuální a rituální podobu. Dále je předmětem zájmu muzeální prezentace druhé světové války a to jak na oficiální historicko-politické úrovni, tak i na úrovni nestátní sociální paměti dnešní Litvy.