V důsledku urychlené industrializace NDR se od padesátých let stalo z maloměsta Hoyerswerda „druhé socialistické město“ – hned po Eisenhüttenstadtu. Zřízení uhelného kombinátu „Schwarze Pumpe“ (Černá pumpa) v okrese Cottbus (1955 položení základního kamene), největší průmyslová investice v NDR pozdních padesátých a šedesátých let, slibovalo nová pracovní místa a bydlení. Nedaleká Hoyerswerda byla přebudována v obytné město „Černé pumpy“ v panelákovém stylu, ve kterém nakonec žilo 70.000 lidí – mezi nimi řada vyhnanců především ze Slezska a Československa.

Město migrantů Hoyerswerda bylo plánováno ve smyslu politické ideologie: „nový prostor“ pro „nového člověka“. Konec studené války odstartoval fázi transformace politiky, hospodářství a společnosti v novém Německu. Z Hoyerswerdy se stalo „shrinking city“: v roku 2011 dosahoval počet obyvatel města pouhých 36.000.

Na pozadí pluralitní a demokratické městské společnosti formující se po roce 1989 a v kontextu historických (velkých) příběhů státněsocialistického období jsou předmětem výzkumu procesy vzpomínání, ke kterým došlo v interakci lokálních aktérů – místních stran, spolků migrantů a jiných svazů, (občanských) iniciativ, stejně jako městských institucí a zařízení. Předmětem zájmu se tak stávají mediálně zprostředkované kolektivní akty vzpomínání (pamětní akce, veřejné projevy, písemné dokumenty, výstavy), stejně jako interní jednání o otázce paměti ve sledovaných spolcích.

V jaké míře se přitom na místní úrovni odrážejí „velké“ národní debaty o (nucených) migračních procesech a válečných událostech? Vytvářejí se v Hoyerswerdě alespoň částečně „nezávislé“ formy vzpomínání? Jakou funkci plní vzpomínky na xenofobní výtržnosti ze září 1991, které z Hoyerswerdy udělaly synonymum pravicově extremistického násilí na východě Německa? V jakém poměru k tomu stojí zkušenost útlaku a utrpení z komunistické éry? Zohlednit je třeba také kolektivní paměť Svazu lužických Srbů „Domowina“, který byl v Hoyerswerdě založen roku 1912.

K. Erik Franzen

Události let 1938–1947 přinesly městu Košice výraznou změnu národnostní skladby obyvatelstva způsobenou několika vlnami nedobrovolných migrací. Po vídeňské arbitráži a následném obsazení města maďarskou armádou na podzim roku 1938 nejprve utekla část slovenského a českého obyvatelstva; roku 1944 bylo židovské obyvatelstvo deportováno do koncentračních táborů; po skončení války byli vyhnáni, vyměněni či jinak dislokováni mnozí Maďaři a Němci. Na konci čtyřicátých let 20. století tak byly z etnického hlediska Košice mnohem homogennější než před začátkem války.

Cílem mého výzkumného projektu je sledování plurality kultur paměti nedobrovolných migrací odehrávajících se v Košicích v době druhé světové války a krátce po ní. Kultury paměti chci analyzovat jak na individuální, tak na instituční úrovni, přičemž nelze opomenout širší kontext lokálních menšinových dějin a vzpomínkových praktik spojených s druhou světovou válkou. V rámci projektu se pokusím rekonstruovat vývoj politiky paměti v průběhu posledních tří desetiletí. Na základě interview se svědky a se zúčastněnými aktéry tohoto dění, stejně jako za pomoci dalších dostupných materiálů se pokusím osvětlit napětí a dilemata, která vývoj politiky paměti charakterizují. Studium transformace kultur paměti se zaměřuje na tři základní (a do značné míry se prolínající) roviny: 1) individuální paměť (“paměti”) a narativy tradované v rodinách zasažených nedobrovolnou migrací; 2) kultury paměti spojené s jednotlivými etnicky vymezenými komunitami a jejich organizacemi; 3) oficiální historický narativ tak, jak se odráží v oficiální politice města, v činnosti veřejných institucí a v podobě veřejného prostoru.

Hlavní výzkumné otázky:

Jak vzpomínají rodiny zasažené v letech 1938-1947 nedobrovolnou migrací na život v Košicích či mimo ně v tomto období?

Do jaké míry a v jaké formě je tato paměť předávána mladším generacím?

Jakou roli hrají při formování a podpoře jednotlivých kultur paměti občanské organizace?

Jak se za posledních 30 let vyvíjela oficiální politika města spojená s udržováním paměti, ochranou památek a správou kulturních institucí? Jaké významy a vzkazy vysílají veřejné instituce a veřejný prostor vůbec?

Systematický vývoj Lodži ve středoevropské centrum textilního průmyslu začal již ve dvacátých letech 19. století. Následující hospodářský rozmach a razantní nárůst počtu obyvatelstva napomohly k rychlému vytvoření mýtu o Lodži jako „Manchesteru východu“.

Roku 1899 získala Lodž knihou Władysława Reymonta „Zaslíbená země“ svůj vlastní román, který etabloval trvalou negativní reputaci města. Počátky průmyslové Lodži zároveň znamenají vznik etnicky stejně jako sociálně diverzivní městské společnosti tvořené Poláky, Němci, Židy a Rusy, podnikateli, dělníky a úřednickou vrstvou. Tento vývoj ukončila druhá světová válka provázená německou okupací a zřízením ghetta Litzmannstadt: odsuny, přesídlení stejně jako deportace a likvidace Židů trvale změnily složení obyvatelstva.

Interpretace lokálních dějin a kultura vzpomínání se v kdysi multietnické průmyslové Lodži po roce 1945 pohybovaly podél vůdčích kategorií národ a třída, které k sobě zaujímaly specifický, byť proměnlivý poměr. Zatímco v době lidové republiky se o předválečné multietnické minulosti města buď mlčelo nebo šla jako konstrukce nacionálních protikladů ruku v ruce s marxistickým třídním antagonismem, přinesl příklon k multietnickému dědictví Lodže kolem roku 1989 zároveň zhodnocení „měšťanského etosu podnikání“. V posledku se stalo vytváření pozitivní lokální identity vracející se k (přikrášlenému ?) obrazu tolerantní, multikulturní, kapitalistické společnosti přelomu 19. a 20. století pro město elementem tvorby image a městského marketingu.

Cílem dizertačního projektu je analyzovat v mnemotopu Lodži na příkladu vybraných míst vzpomínání měnící se pohled na národnost a třídu po roce 1945. Předmětem zájmu se přitom na jedné straně stávají vzpomínková topoi, s jejichž pomocí je možné zmapovat proměnu vzpomínání – národní homogenita versus etnická diverzivita; třídní boj a revoluce versus tolerance a společenství; sociální zbídačenost versus soukromá dobročinnost; „masa“ versus jedinec; dělnická hrdost versus podnikatelský duch. Na druhé straně jsou místa vzpomínání pojata také jako průsečíky lokálních, národních a globálních vzpomínkových diskurzů.

Pozornost proto bude věnována státním stejně jako privátním nositelům paměti uvnitř i vně města s jejich specifickými intencemi. Projekt tak slibuje poskytnout nad rámec lokálního kontextu také vhled do procesů interetnické a interinstitucionální transmise paměti.

Tématem výzkumného záměru jsou reprezentace a praktiky českého znovuosvojování si pohraničí od roku 1945 do současnosti. V popředí přitom stojí konstrukce lokálních, regionálních a nacionálních identit.

Tento proces zahájený bezprostředně po skončení druhé světové války znovupřipojením pohraničních území odstoupených roku 1938 Německu je zkoumán na příkladu severočeského města Ústí nad Labem. Většina německy mluvícího obyvatelstva byla vysídlena. Jen asi čtvrtina obyvatel žila v Ústí již před koncem druhé světové války. Noví obyvatelé museli být pro život ve městě buď získáni, nebo se sem vrátili z vnitrozemí.

Předmětem analýzy jsou nové výklady lokálních a regionálních dějin ve vyprávění, symbolech, kulturním vzpomínání a historických prezentacích, stejně jako politika paměti především ve vztahu k napětí mezi centrálními úkoly, jejich místním provedením a každodenní adaptací.