Útěk a vyhnání více než dvanácti milionů lidí z východních německých jazykových oblastí představují pravděpodobně nejvýznamnější zlom v novodobých dějinách německého jazyka. I když přistěhovalectví uprchlíků a vyhnanců na území pozdější SRN a NDR zcela převrátilo strukturu tamních mluvčích, nebyly jazykové důsledky náhlé imigrační vlny pro přistěhovalecké regiony dosud skoro vůbec vědecky prozkoumány. Na modelovém příkladu regionu v severním Meklenbursku, který byl po druhé světové válce obzvlášť silně formován imigrací, dojde na široké empirické bázi k zaplnění tohoto bílého místa ve výzkumu.

Cílem projektu je rekonstrukce složité situace jazykových kontaktů, které v důsledku přistěhovalectví vznikly na úrovni nářečí a hovorového jazyka a nástin jejich funkčních posunů a evaluativních přehodnocení od prvních poválečných desetiletí až do současnosti. Centrální roli hraje mimo jiné otázka, do jaké míry imigrace vysídlenců iniciovala změny v individuálním, rodinném a místním užívání jazyka a v generačním srovnání vedla k novým vzorcům osvojování a zprostředkování jazyka. Dále bude třeba zjistit, zda se jednotlivé skupiny obyvatelstva liší ve vnímání kontaktových variet a do jaké míry se v průběhu poválečných desetiletí změnily postoje zkoumaných osob k jazyku v souvislosti s varietami v jejich kritériích posuzování a hodnocení.

Empirický základ výzkumu představují biografické a jazykově-biografické rozhovory, které byly vedeny v letech 2010-2015 s celkem 90 vysídlenci, starousedlíky a jejich potomky. Obsahově-analytické vyhodnocení tohoto korpusu poskytuje solidní základ pro lokálně, sociálně a na bázi variet diferencovanou "oral language history" poválečné doby. V rozhovorech subjektivně podanou historii imigrace vysídlenců a její jazykové důsledky doplní a trianguluje archivní výzkum sociálních dějin zkoumaného komunikačního prostoru.