Národnost projevuje se prakticky jazykem, jazykem ovšem mluveným (jazyk mateřský); statistika národů podává se podle jazyků, gramatikové vyšetřují, do jaké míry liší se dialekty od skutečných jazyků.
(Masaryk, Tomáš G.: Nová Evropa, 1994, S. 88)

Několika málo slovy vystihl Tomáš G. Masaryk podmíněnost jazyka a národa, která se jeho současníkům zdála být samozřejmostí. Představa prvního československého prezidenta o takřka přírodou daném spojení mezi mluvčím určitého jazyka a od toho odvoditelnou kategorií národa ovšem nebyla specifikem středovýchodní Evropy.

V 19. a raném 20. století se v celé Evropě objevovaly četné pokusy o standardizaci a kodifikaci „malých“ jazyků, které doposud neměly žádnou nebo jen nedostatečnou písemnou podobu. Cílem těchto snah nebylo pouze rozšíření pole působnosti na doposud „uzavřené“ oblasti, jako byly například školy nebo věda, ale také na zvýšení prestiže těchto jazyků na veřejnosti. Pro tyto kodifikační procesy je příznačné, že byly často doprovázeny snahami o kulturní a politickou autonomii.

Záměrem projektu je komparativní výzkum procesu standardizace a kodifikace tří „malých“ jazyků západní a (středo)východní Evropy - okcitánštiny, jidiš a běloruštiny - a to z vědeckohistorické a kulturněhistorické perspektivy. V centru zájmu přitom stojí aktivity vědě blízkých, respektive kulturně-politických institucí, které si kladly za cíl aktivní podporu „svého“ jazyka: roku 1854 založený „Felibrige“, který chtěl za pomoci vlastní spisovatelské činnosti na straně jedné a slovníkové práce na straně druhé vytvořit jednotný okcitánský standard; v meziválečném Vilniu působící institut YIVO, který sám sebe chápal nejen jako vědecké centrum světa užívajícího jazyk jidiš, ale také za „průkopníka diasporního nacionalismu“ a konečně redakce časopisu „Naša Niva“ (Naše pole), který byl raným orgánem běloruského národního hnutí s (národně) jazykovým impetem.